Brakfest je na Fejsbůku! Gimme, gimme, ... your thumb!
3. ročník
Brakfestu
Wow! Aký to bol fájny festival! Tak toto by si asi pomyslel Meky Žbirka, kdyby 19. listopadu 2005 po
23. hodině opouštěl 3. ročník jedinečného festivalu filmového škváru Brakfest. Meky bohužel nedorazil,
jeho škoda, zato přišli jiní a především ti pozvaní.
Poučeni z předchozích nezdarů, věnovali organizátoři největší množství času přípravě nasucho, což se vzhledem k citlivosti techniky ukázalo jako zcela zásadní. Přesto, anebo právě proto, se celá akce obešla bez zásadních technických lapsů nejhrubšího zrna.
Nechceme ponechat nic náhodě, a tak se naše organizačně-technická skupinka schází u Pecků už v 11 dopoledne
a připravuje místo činu včetně poslední technické zkoušky. Všecko klape, diváctvo může přijít... Těsně před dvanáctou doráží početná skupina, další jednotlivci se trousí po poledni.
Deset minut před jednou se rozbíhá festivalová znělka, kterou jsme natočili pár dní před Brakfestem a dostříhali ji doslova za pět minut dvanáct. Spolu se soudruhem Horákem a Nácíčkem se neohroženě stavíme před více než čtyři desítky brakuchtivých diváků a vítáme je. Ještě pár organizačních pokynů, a pak už je ohlášeno třetí – a poslední – uvedení Barbarelly. Část publika si oddechne, části skane slzička; baví se však svorně všichni do jednoho. Díky, Barbarello, bylas věrným tahounem našeho festivalu, leč nedá se nic dělat, musíš uvolnit místo dalších béčkům – zájemců je mnoho...
Začalo se netradičně, a sice pěkně zostra. Bohužel nám chyběla Barbarella, na niž se všichni tuze moc těšili, a vše musel zachraňovat Duran Duran, který i přes nepřízeň osudu dovedl pořad do vítězného konce. V tu chvíli se zcela nečekaně objevili na scéně svazáci a pionýři, kteří neotřelým a soudružsky hřejivým způsobem přiblížili písní současné nejpalčivější problémy světového míru a zároveň dali naději časům budoucím.
V přestávce boduje desetiminutový sestřih z Festivalu politické písně Sokolov 1975. Zazpíváme si od srdce s „vokálnú skupinú Planety a zborom Ústredného výboru Socialistického zväzu mládeže Plameny“, s Plavci (alias Rangers) a hlavně s nedostižným Bobem Friedlem.
Diváctvo se dostávalo do varu, možná i díky dalšímu snímku, který nabízel pořádnou porci pubertálního jiskření, při kterém tuhla v žilách krev. Když Justin konečně odhalil zákeřný podvod se záměnou telefonních čísel, mohlo konečně dojít i na svatbu, která končila už tradiční šlehačkovou bitvou, jen ty superstár ne a ne uvidět. Ti, kteří vydrželi, byli svědky nesmírně dojemného a pro mnohé traumatizujícího příběhu sovětského robota, jenž z neustálého terorizování a nočních výslechů začal mluvit. Rafinovanost rudých tyranů nebrala konce, až jejich oběť nevydržela poslední ponížení – nucený převlek do ženských šatů – a skončila svůj život v Něvě. Čest jeho památce.
Snímek Láska mezi superstar rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory, někteří lidé zcela znechuceni prchli (a připravili se tak o další skvělá béčka), druzí chtěli naopak milostný románek Justina s Kelly zhlédnout ještě jednou, vzápětí po projekci. Museli jsme je zklamat, i když žánrově jsme se v příštím filmu příliš nevzdálili. Ještě předtím byl však nasazen dávný televizní kurz ruského jazyka Davajtě, poznakomim sa a lidi poslušně papouškovali dementní frázičky.
Během dalšího programu střídali přítomní fernetový potlesk se stavy exaltického vytržení. Jeden z diváků poměrně nadějně vyletěl z okna v přízemí, ale po chvíli začal klesat, až klesl úplně, naštěstí bez následků. Karla Gotta zase chytil rapl a Píďa měl co dělat, aby ho Janečkova mafie neprodala do holandského vykřičeného domu jako elektrikáře. Helenka Vondráčková neustále střídala partnery a ke konci se to zvrhlo v nechutnou estrádu západního typu. Dále následovalo veřejnoprávně vyvážené zpravodajské pásmo, které především nastínilo vynikající výsledky našeho entomologického průmyslu.
Romance za korunu byla přijata také víceméně bouřlivě – no aby ne, když si v ní zahrála celá plejáda oblíbených normalizačních zpěváků (překvapením je snad jen angažmá Schellingera). Biják si hned dvakrát dovolil přerušit pan Vajíčko a snažil se, drzoun jeden vlezlá, zkoprnělým divákům nabídnout něco z bohaté nabídky výrobků našeho socialistického hospodářství. No nedivte se, musíme taky z něčeho žít – proto ta reklama… Úspěch zaznamenal rovněž sestřih ze starých filmových týdeníků, podobnou sondu do minulosti plánujem i napříště.
Z nevyjasněných důvodů byl zrušen slibovaný horor a nahrazen kouskem filmového klubu, který bych zcela směle zařadil mezi to nej, co bylo v žánru noir natočeno. Některé méně intelektuální povahy opírali hlavy po všude přítomných stolech, ale já jsem si svůj zážitek vychutnal až do konce. Chvilka poezie – kdeže ty loňské sněhy jsou, kde je ta procítěnost, která chybí dnes snad i na těch nejnižších recitátorských přeborech.
Jako čtvrtý film woodovina. Loni Plán 9, letos Bride of the Monster... Wood opět dokázal, že si titul „nejhorší režisér všech dob“ po právu zaslouží. Na lidi, zvláště na ty, kteří tu sedí od poledne, je toho už moc, a tak všichni regenerují své síly a připravují se na poslední film, zlatý to hřeb večera – Prasečkářovu dceru. Holt, prasečinky jsou divácky vděčné, a publikum se ještě na poslední chvíli rozrůstá o dvě početné skupinky zvrhlíků toužících po pokleslé imitaci sexu na plátně. Ještě předtím však musejí skousnout Nedělní chvilku poezie, kterou jsme diváctvu chtěli naznačit, že existují i prožitky veskrze duchovní.
No a na závěr něco zcela nedůstojného. Zvířecí pudy, které dal v některých probudit poměrně slibný výpravný western z amerického Středozápadu, až hraničily s únosnou mírou. Celou situaci nakonec zachránili roztomilí vepříci, které na závěr se zelím a knedlíkem podával místní šéfkuchař.
Z parnasistních výšin hodně hluboko. Opilej Ondřej se dožaduje, aby byl Prasečkář tlumočen beze zbytku, včetně hekání při „akčních“ scénách, a když mu není vyhověno, sám se chopí mikrofonu a užije si svých pět ufuněných minut slávy.
Diváci si ještě dokázali vymoci opakování dvou nejšťavnatějších scén z Lásky mezi superstar, a byli by tam seděli do rána, kdybychom nepustili závěrečné titulky a nezaveleli rozchod!
Wow! Aký to bol fájny festival! Tak toto by si asi pomyslel Meky Žbirka, kdyby 19. listopadu 2005 po
23. hodině opouštěl 3. ročník jedinečného festivalu filmového škváru Brakfest. Meky bohužel nedorazil,
jeho škoda, zato přišli jiní a především ti pozvaní.
Poučeni z předchozích nezdarů, věnovali organizátoři největší množství času přípravě nasucho, což se vzhledem k citlivosti techniky ukázalo jako zcela zásadní. Přesto, anebo právě proto, se celá akce obešla bez zásadních technických lapsů nejhrubšího zrna.
Nechceme ponechat nic náhodě, a tak se naše organizačně-technická skupinka schází u Pecků už v 11 dopoledne
a připravuje místo činu včetně poslední technické zkoušky. Všecko klape, diváctvo může přijít... Těsně před dvanáctou doráží početná skupina, další jednotlivci se trousí po poledni.
Deset minut před jednou se rozbíhá festivalová znělka, kterou jsme natočili pár dní před Brakfestem a dostříhali ji doslova za pět minut dvanáct. Spolu se soudruhem Horákem a Nácíčkem se neohroženě stavíme před více než čtyři desítky brakuchtivých diváků a vítáme je. Ještě pár organizačních pokynů, a pak už je ohlášeno třetí – a poslední – uvedení Barbarelly. Část publika si oddechne, části skane slzička; baví se však svorně všichni do jednoho. Díky, Barbarello, bylas věrným tahounem našeho festivalu, leč nedá se nic dělat, musíš uvolnit místo dalších béčkům – zájemců je mnoho...
Začalo se netradičně, a sice pěkně zostra. Bohužel nám chyběla Barbarella, na niž se všichni tuze moc těšili, a vše musel zachraňovat Duran Duran, který i přes nepřízeň osudu dovedl pořad do vítězného konce. V tu chvíli se zcela nečekaně objevili na scéně svazáci a pionýři, kteří neotřelým a soudružsky hřejivým způsobem přiblížili písní současné nejpalčivější problémy světového míru a zároveň dali naději časům budoucím.
V přestávce boduje desetiminutový sestřih z Festivalu politické písně Sokolov 1975. Zazpíváme si od srdce s „vokálnú skupinú Planety a zborom Ústredného výboru Socialistického zväzu mládeže Plameny“, s Plavci (alias Rangers) a hlavně s nedostižným Bobem Friedlem.
Diváctvo se dostávalo do varu, možná i díky dalšímu snímku, který nabízel pořádnou porci pubertálního jiskření, při kterém tuhla v žilách krev. Když Justin konečně odhalil zákeřný podvod se záměnou telefonních čísel, mohlo konečně dojít i na svatbu, která končila už tradiční šlehačkovou bitvou, jen ty superstár ne a ne uvidět. Ti, kteří vydrželi, byli svědky nesmírně dojemného a pro mnohé traumatizujícího příběhu sovětského robota, jenž z neustálého terorizování a nočních výslechů začal mluvit. Rafinovanost rudých tyranů nebrala konce, až jejich oběť nevydržela poslední ponížení – nucený převlek do ženských šatů – a skončila svůj život v Něvě. Čest jeho památce.
Snímek Láska mezi superstar rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory, někteří lidé zcela znechuceni prchli (a připravili se tak o další skvělá béčka), druzí chtěli naopak milostný románek Justina s Kelly zhlédnout ještě jednou, vzápětí po projekci. Museli jsme je zklamat, i když žánrově jsme se v příštím filmu příliš nevzdálili. Ještě předtím byl však nasazen dávný televizní kurz ruského jazyka Davajtě, poznakomim sa a lidi poslušně papouškovali dementní frázičky.
Během dalšího programu střídali přítomní fernetový potlesk se stavy exaltického vytržení. Jeden z diváků poměrně nadějně vyletěl z okna v přízemí, ale po chvíli začal klesat, až klesl úplně, naštěstí bez následků. Karla Gotta zase chytil rapl a Píďa měl co dělat, aby ho Janečkova mafie neprodala do holandského vykřičeného domu jako elektrikáře. Helenka Vondráčková neustále střídala partnery a ke konci se to zvrhlo v nechutnou estrádu západního typu. Dále následovalo veřejnoprávně vyvážené zpravodajské pásmo, které především nastínilo vynikající výsledky našeho entomologického průmyslu.
Romance za korunu byla přijata také víceméně bouřlivě – no aby ne, když si v ní zahrála celá plejáda oblíbených normalizačních zpěváků (překvapením je snad jen angažmá Schellingera). Biják si hned dvakrát dovolil přerušit pan Vajíčko a snažil se, drzoun jeden vlezlá, zkoprnělým divákům nabídnout něco z bohaté nabídky výrobků našeho socialistického hospodářství. No nedivte se, musíme taky z něčeho žít – proto ta reklama… Úspěch zaznamenal rovněž sestřih ze starých filmových týdeníků, podobnou sondu do minulosti plánujem i napříště.
Z nevyjasněných důvodů byl zrušen slibovaný horor a nahrazen kouskem filmového klubu, který bych zcela směle zařadil mezi to nej, co bylo v žánru noir natočeno. Některé méně intelektuální povahy opírali hlavy po všude přítomných stolech, ale já jsem si svůj zážitek vychutnal až do konce. Chvilka poezie – kdeže ty loňské sněhy jsou, kde je ta procítěnost, která chybí dnes snad i na těch nejnižších recitátorských přeborech.
Jako čtvrtý film woodovina. Loni Plán 9, letos Bride of the Monster... Wood opět dokázal, že si titul „nejhorší režisér všech dob“ po právu zaslouží. Na lidi, zvláště na ty, kteří tu sedí od poledne, je toho už moc, a tak všichni regenerují své síly a připravují se na poslední film, zlatý to hřeb večera – Prasečkářovu dceru. Holt, prasečinky jsou divácky vděčné, a publikum se ještě na poslední chvíli rozrůstá o dvě početné skupinky zvrhlíků toužících po pokleslé imitaci sexu na plátně. Ještě předtím však musejí skousnout Nedělní chvilku poezie, kterou jsme diváctvu chtěli naznačit, že existují i prožitky veskrze duchovní.
No a na závěr něco zcela nedůstojného. Zvířecí pudy, které dal v některých probudit poměrně slibný výpravný western z amerického Středozápadu, až hraničily s únosnou mírou. Celou situaci nakonec zachránili roztomilí vepříci, které na závěr se zelím a knedlíkem podával místní šéfkuchař.
Z parnasistních výšin hodně hluboko. Opilej Ondřej se dožaduje, aby byl Prasečkář tlumočen beze zbytku, včetně hekání při „akčních“ scénách, a když mu není vyhověno, sám se chopí mikrofonu a užije si svých pět ufuněných minut slávy.
Diváci si ještě dokázali vymoci opakování dvou nejšťavnatějších scén z Lásky mezi superstar, a byli by tam seděli do rána, kdybychom nepustili závěrečné titulky a nezaveleli rozchod!
Brakfest 2005 je minulostí, ať žije Brakfest 2006!!
Libo-li nějakou bilanci? Celkově jsme napočítali 64 lidí, z nich celá čtvrtina dokázala unést tíhu všech pěti projekcí a vydržela od začátku do konce. Oproti loňskému roku jsme si tedy polepšili téměř o tři desítky nových duší – a Peckovi praskali chvílema ve švech. Jelikož jsem setrvání ve funkci ředitele festivalu podmiňoval překročením hranice padesáti lidí, zůstávám „pánem šéditelém“ i nadále. Zda je to pro Brakfest dobrá, nebo špatná zpráva, to nechť si přebere každý sám…
Horák
+ Tleskač
Najdete se?
 |
|
 |
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
____________________________________
