Brakfest je na Fejsbůku! Dej mu svůj palec!

Brakfest 2011
26. listopadu 2011
Recyklační centrum u Pecků, Vysočany

Proudy vody bubnující do prosklené střechy připomínají výjev z mýho novýho sprchovýho koutu, s jednim jedinym rozdílem - někdo zapomněl přimontovat pákovou baterii. Sráči. Oblékám si plášť a přes rameno házím koženou cestovní brašnu. Rozpomínám se na svůj potápěčskej kurz a pomalu šnorchluju ven z letištní haly.

Ještě se za mnou ani nezavřou dveře a už mi otvírá žlutej taxík. Alespoň něco. „Vysočany,“ vypálím lámanou češtinou. Taxikář něco zabručí a už startujeme. Domácky se rozvalim v lehce prošoupaný sedačce a hlavou mi proletěj všechny ty taxíky, který mě za ty léta někam vezly. Život utíká jak ta barevná čmouha za okýnkem. Každej to nějak má, už sem si zvyknul. Taxametr vesele klokotá a já v klidu projíždím profily organizátorů a návštěvnickou skladbu, co mi dodali hoši z Ústředí. Začíná mi bejt jasný, že na tohle sám nestačím. Volám Jerzymu. Veme to. Kroutí se jak mokrý latě, osel. „Chci to Turínský plátno, už mám na něj v Krakově vetešníka,“ trvá na svym. „Nalož si ten hadr třeba do kopru, ale před jednou budeš na place!“ Zvyšuju hlas, jinak to nejde. Nakonec se dohodnem. Tohle zkrátka musí klapnout.

Mě zajímá jedna jediná věc, a tou je krakatit. Čert vem semtex, to byla veselá plastelína pro dětičky. Tenhle prášek má větší koule. Už je to třicet let, co se naposledy objevil. Řada lidí kvůli němu zařvala a pěknou chvíli se věřilo, že je dočista ztracenej. A pak najednou ta Totální filmová recyklace. Chlápci z týhle branže musej mít nervy jak ocelový lana. A hodně zvláštní smysl pro humor.

Jedeme hrozně dlouho, ten vůl to snad bere přes Drážďany. Začínám být nervózní, už tak mám zpoždění. Konečně jsem na místě. Není pochyb. Míjim partu mexickejch teenagerů, vypadaj celkem nebezpečně, proč jsou tady? Nemám tušení. Zdvíhám víko kontejneru a zbavuju se příruční minerálky. Do hajzlu. Inženýr Prokop. Tak tebe už zrecyklovali, kámo. Větřim Tomeše, určitě tu čmuchá někde kolem. Obhlížím parkoviště. Jedna istanbulská, jedna karlovarská a spousta dalších divnejch kár se sklama barvy noci. Nejsem z toho moudrej, ale tenhle den jen tak neskončí, tím jsem si jistej.

Natřískáno jak v mexickym bordelu. Dám si pivo a chvíli pozoruju lidi. V hlavnim sále Hruška. Bože. Ty nemaj soudnost. Největšího troubu, co kdy rozvědka viděla, a navíc v ženskym převleku. Samozřejmě mě nepoznal, ale dočista stačilo, že mě polil pivem.

BF(11), tolik sem o těch akcích slyšel. Šéfuje tomu tady nejspíš ten dvoumetrovej týpek s vohonem. Nic moc nemluví a ostatní skáčou kolem. Blbeček v roláku, málem mě polknul, když mně drtil pravici, dobře všechno merčí. Dalšímu už svítěj z vočiček promile, tvrdej obchodník, už sem s nim pár kšeftů dělal. Ten poslední připomíná tibetskýho mnicha kříženýho s kopačkou, model tak 1990, asi specialista na východní trhy. Radši se sunu dál, nechci dostat přes držku hned zkraje.

Úplně v zadu potkám Jerzyho. Spiklenecky se ke mně nakloní. „Mám ho!“ a ukazuje na lehce se vzdouvající košili u pasu. Už má upito a vrávoravým krokem mizí kdesi v davu. Je tu fakt hodně výstředních existencí a zřejmě i komodit. Vedle nabízej krajánci zmutovaný příšery, snad na nějaký milionářský večírky s biowrestlingem. Ale genetický hrátky nejsou pro mě, moje profesorka biologie by vám o tom jistě řekla spoustu zábavnejch historek.

Lidí furt přibejvá a o krakatitu ani prd. Tomeš už sice venku vystavil nekrytej šek, ale tu zatracenou věcičku si neodnesl, to vím jistě. Turci tu nejsou náhodou a ty Vietnamci jsou taky podezřelý, i když u těch člověk nikdy neví, třeba za rohem zlevnili limonády.

Ptáci zabijáci. O ty je velkej zájem. V kurníku trošku promícháš zrní a nasranej kohout vyklove neposlušnýmu obchoďákovi kukadla. To bude asi to žádaný rákosnický zbožíčko.

Chvilková přestávka, než navezou další tovar. Jako bych za stěnou slyšel něčí kroky. Že by se tu ještě kšeftovalo někde pod pultem? Tisknu ucho ke stěně. Cvak! Neviditelný lítačky mě protočily někam na druhou stranu. Vlhká podzemní chodba a černočerná tma. Žádnej příjemnej pocit. Ručkuju podél zdi a každou chvíli čekám zradu. V jednom z ohybů vidím matné světlo. Sroluju poslední N. Y. Review k případné lehce slabomyslné akci. Nejasný chrapot a těžké oddechování. Opatrně nahlížím za roh. Ležící člověk ve světle dohasínající jeskyňářské svítilny. Tomeš? „Tomeši?“ Nehýbe se. V břiše má díru jak pata mý levý ponožky. „Kniha... Všechno je v té knize... Vodu, vodu..“ „V jaké knize?“ nenápadně vyzvídám. „Vodu...,“ Šahám po svý placatce a dávám tomu nebožákovi zřejmě poslední doušek bourbonu v jeho prašivym životě. „Čapek... V té knize... Důležitá je frekvence...“ „Jaká frekvence? Tak mluvte, člověče!“ dávám mu ještě jeden hlt. „Změnili frekvenci... Oni ji změnili...“ Je tuhej. Projedu mu kapsy. Vůbec nic. Křup. Něco sem asi pořádně rozšlápl. Brýle. Už je stejně nebude potřebovat.

Chodba mě vede zpátky nahoru, je to úplný bludiště. Nechápu, jakej má význam, ale naštěstí se ocitám v pořádku v postraním sále. Zrovna tu předváděj obří piraně. Prej přeskočej celej ostrov. Tohohle by se měla chytnout armáda. Jen škoda, že v Íránu jsou samý pouště a hory. Začínám bejt unavenej a pořád tomu všemu nemůžu přijít na kloub. Vytahuju N. Y. Review, abych se trochu uklidnil. „Čapkův Krakatit zůstává mementem i záhadou.“ Popostoupím z rohu a hledám lepší světlo. Podle některých záhadologů ukryl Karel Čapek do své knihy tajný návod, jak krakatit vyrobit a odpálit. Posledním údajným strážcem tajemství byl český režisér Otakar Vávra, který zemřel za dosud nevyjasněných okolností letos v září. „Těšil se dobrému zdraví, ale pak za ním začali chodit ty lidi z Brakfestu, chtěli práva na Temné slunce.“ říká jeho žena Jitka. „Hodně se hádali, když tu byli naposled, tak manžel vůbec nemluvil. Jediné co neustále opakoval bylo: „Je konec. Dal jsem jim všechno. Totální recyklace. Je konec.““ Za několik dní pak slavný režisér náhle zemřel. „Mohl natočit ještě spoustu filmů. Je to velká ztráta.“ řekla nám zdejší přední filmová kritička Mirka Spáčilová. Spekuluje se, že to, co si tehdy podivíni z Brakfestu odnesli, byly právě zbytky krakatitu, které si Vávra schovával pro své další plánované zpracování Čapkova románu. K jeho aktivaci by za ideálních podmínek mohl stačit zapnutý rozhlasový přijímač se správně zvolenou frekvencí. Ze zdrojů blízkých konspiračním centrálám se proslýchá, že tajné služby vyvíjejí v současné době značně horečnou aktivitu ve snaze celou věc osvětlit a zabránit nejhoršímu. Hm, tak to je pecka. Je vlastně zázrak, že ještě dejchám. Jediný štěstí, že dneska už noviny nikdo nečte.

Turci vedle se tvářej jako neškodný kebabáři z Hloubětína a potahujou ze svejch příručních vodních dýmek. Na všech je vidět únava, taky je už nejmíň jedna po půlnoci. Sedám si vedle Jerzyho, který pospává s hlavou na stole. Situace je kapku nepřehledná, ale jedno začíná bejt jistý - papundeklovej meč v Jerzyho druhym boku jasně říká, že ten jeho hadr si do kopru můžu naložit leda tak sám.

Začíná jít do tuhýho. Radši si rychle nasazuju černý brejle, na záchodě načesávám patku na opačnou stranu. Dokonale splývám s davem. Konečně nastupujou dýdžejové a začíná závěrečná párty na oslavu uzavřenejch kšeftů. Zběsilej rytmus a svíjející se tanečníci, který v krátkejch pauzách vydaj za sněhovou frézu. Počkat! To není medvídek z Bogoty, kdo jim sněží pod čumáčky! Pohotově tahám služební průkaz a dvěma od sebe jdoucíma pohybama vynášim jednoznačnej ortel. Čapku, ty lišáku, za tohle si koupim celý tvoje sebraný spisy! Hlavně nenápadně. V nestřeženym okamžiku tahám z dýdžejskýho pultu pytlík, kerej by zničil půlku známýho vesmíru. Strkám si ho do kalhot a zkušenou měsíční chůzí vyklízím parket. K sakru! Hruška! Celou dobu mě měl v merku. Slíznu jeden levej hák a už mě ten bastard tlačí do kouta, nemluvě o tom, že mě jeho nechutně nalíčenej ksicht zlověstně narušuje intimní zónu. „Vrkú, vrkú, holoubku, snad si nemyslíš, že nám odneseš sypání!“ Zmetek. Bouchačkou mě rozkošně tlačí do slabin. „Ze všech tady jsou teď něco jako neutronový pumy, copak s tim uděláš, ty jeden americkej filuto? Stejně neznáš frekvenci, vrkú... No tak pojď, maminka ti udělá míchaný vejce, tak to máš přece nejradši!“ Byl jsem v pořádnym stresu, to nemusim zdůrazňovat. Sázim všechno na jednu kartu. Dobře mířená jižanská hlavička a ten nevkusnej transvestita leží s parukou nahoře. Zapaluju si dlouhý tlustý cigáro a mizim z tohohle vobludária.

Ještě stihnu ranní let. Taxikář se sice trochu diví mýmu pomačkanýmu ksichtu, ale pohled na Hruškovy zlatý primky ho dál motivuje v jízdě. Kdybych tak věděl tu frekvenci. Ta transka mi toho už moc neřekla a všichni ostatní maj nožky nahoře. Prej chtěj zničit svět, všechno pude do kopru. Recyklace je jenom zástěrka, aby všechno mohlo začít znovu a líp. Alkoholici, zkrachovalý režiséři, bejvalý modelky, sportovci na vejminku, rozjuchaný japíci a vylízaný maminy? To zní dost šíleně. Nechápu jak jde tohle dohromady. Krakatit je teď každopádně v rukou dobra. S tímhle vybojujeme světový mír jednou pro vždy!

„Trochu hudby?“ vnucuje se taxikář.

„Jasně, nějakou pořádnou pecku!“ neskrývám svou dobrou náladu.

Nakonec to všechno dobře dopadne, jako v pohádce.

„Ahoj Čechy, Moravo a Slezsko, zdravím celé Česko...“

lampa

____________________________________